Sociální pracovníci zabydlují lidi a rodiny na dně. Věří, že když jim ze začátku pomůžou, brzy se už o sebe dokáží postarat sami.
Jsme v garsonce na jednom litoměřickém sídlišti. Malý byt působí ještě trochu prázdně a nezabydleně. Jako by tu žil někdo, kdo toho moc nemá, nebo ani ještě nikdy sám v nějakém bytě nebydlel. Zdání není daleko od skutečnosti.
Nájemnice středního věku, říkejme jí Jana, se totiž dosud dlouhá léta protloukala mezi azylovým domem, ubytovnami i ulicí. Jak se jí teď podařilo sehnat docela slušné bydlení, kterým by asi neopovrhla ani řada takzvaně slušných lidí bez zkušenosti s bezdomovectvím, o tom si Deník povídal jak s paní Janou, tak i s lidmi z charitativní organizace Naděje, která se o tento malý zázrak ještě před Vánoci zasloužila.
Klíčový pracovník
Dva muži, kteří spolu s paní Janou a naším reportérem sedí v malém bytě u stolu, jsou Vojtěch Krump, který působí jako oblastní ředitel litoměřické Naděje, a Tomáš Mühlbach. Jeho funkce je trochu složitější na pochopení, jde o takzvaného klíčového pracovníka. „Pomáhá se zabydlet a normálně fungovat této klientce a dalším několika v Litoměřicích. A také několika ukrajinským rodinám v regionu,“ vysvětluje Krump poslání kolegy, jehož pracovní místo vzniklo spolu s několika dalšími díky evropskému projektu Housing First.
Tento program se už osvědčil v zahraničí a již také v některých větších městech Česka jako Brno nebo Ústí nad Labem. Jeho smyslem je nejdříve a především ubytovat lidi v bytové nouzi, a potom je cíleně a s podáním pomocné ruky motivovat k tomu, aby si našli práci, vyřešili si papíry, sociální dávky, pojištění i vztahy s nejbližšími. Prostě cokoli potřebné k tomu, aby se odrazili ode dna, našli relativní vnitřní klid a začlenili se do společnosti. Návrat do normálu jde prý velmi rychle. „Bydlení lidi neuvěřitelně posouvá,“ tvrdí Mühlbach.
Podle jeho zkušeností jsou pro lidi, kterým Naděje takto pomáhá, nejtěžší první dva až tři měsíce, kdy jsou vystaveni psychologickému šoku. „Předtím byli obklopení lidmi z ulice nebo z azyláku, omezení prostředím ubytovny. A teď jsou najednou sami v bytě a od svých starých známostí se tak trochu musí odstřihnout,“ líčí klíčový pracovník paní Jany. Jak dál vysvětluje, konkrétní byt, v němž je tato klientka v nájmu, zařizoval realitní specialista Naděje. Ten musel podobných bytů na komerčním trhu najít ve městě i v okolí řadu i pro další klienty.
Majitelům musel tento specialista při snaze zabydlet „sociální případy“ znovu a znovu vysvětlovat, o co Naději jde a jak je to přínosné pro společnost. K vstřícnosti lidí z Litoměřic a širšího regionu pronajmout byt i s jistým rizikem byl Mühlbach nejdřív skeptický. „Ale kupodivu se to daří, lidé jsou ochotní,“ shrnuje. Nájem za klienty Naděje oproti očekávání neplatí. Jde z jejich sociálních dávek, invalidního důchodu, nebo příjmu ze zaměstnání – jako to je především v případě ukrajinských rodin, kterým v nalezení adekvátního bydlení často bránila jazyková bariéra.
Největším problémem obecně pro lidi na sociálním dně – a nejen pro ně – je někdy až 50tisícová kauce, s kterou organizace na začátku klientům pomůže. „Smyslem projektu je, aby si udrželi bydlení, které jim najdeme, aby byli do roka schopní fungovat ideálně úplně sami bez naší pomoci,“ nastiňuje Krump.
Pejska? Zatím ne
A jak se v bytě jen několik týdnů od nastěhování cítí zabydlená paní Jana? „Je to pořád trochu nezvyk, ale teď se tady už cítím jako doma. A jsem ráda, že mám svůj klid. Ale ze začátku jsem se cítila sama, byla jsem smutná, zvlášť večer,“ říká žena, jejíž martyrium po azylácích, ubytovnách a na ulici potom, co jí postupně umírali příbuzní i partner, trvalo dlouhých 15 let. A zázemí včetně sucha a tepla, které má většina z nás za zcela samozřejmé, to všechno je pro ní něčím novým.
Podobně jako pocit soukromí a bezpečí. „Nemusím mít strach, že mi někdo něco ukradne. Můžu si být jistá, že kam si něco jednou položím, tam to budu také později mít,“ líčí paní Jana jako něco zvláštního to, nad čím se řada z nás vůbec nepozastaví. Dny v novém bytě nově zabydlená žena tráví tak, že shání práci, občas jde za kamarádkou. V domě se občas zapovídá s maminkou, která si v suterénu odkládá kočárek, a s další paní, která u domu venčí pejska.
Zatím vaří a peče
Také paní Jana měla dříve svého pejska, nového ale zatím nechce, i když by ji možná právě domácí zvířátko ještě dokonaleji rozptýlilo od samoty. Nejspíš si ještě pořád není jistá tím, že zázrak vlastního bydlení vydrží, a bude se tak moct kromě sebe postarat ještě o jiného tvora. Zatím se tak paní Jana zabaví vařením anebo pečením. V troubě, kterou jí podobně jako další vybavení a nábytek přivezli ze skladu Naděje v Terezíně, se nejspíš brzy ohřeje i nějaké to cukroví.
Na Vánoce, které se nezadržitelně blíží, v bytě upomíná i malý umělý stromeček, který dnes paní Janě přinesli oba dva pánové. Je tak jasné, že co by dup to v ještě trochu nezabydleném bytě bude zase o trochu útulnější než teď.
Autor textu a fotografie: Jaroslav Balvín/Deník
